Wow Efekt: cestování autobusem s domorodci (Heaven Travels)
Srí Lanka křížem krážem na vlastní pěst. Dobrodružství bezradné světoběžnice absolvované v lednu 2013 (19 dní): Negombo > Dambulla a Sigiriya > Polonnaruwa > Kandy > Adamova hora > Ohia a Hortonovy pláně > Ella > Národní park Yala > Tangalle > Mirissa > Unawatuna a Galle > mezinárodní letiště Bandaranaike
První adrenalinová jízda ťuk-ťukem
Mužská část naší 2členné výpravy vyspává do půl deváté a já už nevím coby. Jak už to jinak ani nebude, dopřávám si ranní vlažnou sprchu a pak v rychlosti balím. V lobby penzionu, které slouží zároveň jako restaurace, si s J. pochutnáváme na nad očekávání dobré snídani (silný cejlonský čaj, vajíčka, čerstvé ovoce). Venku už jsme netrpělivě vyhlížení našim vůbec prvním řidičem malého motorového vozítka o třech kolech nazývaného tuk-tuk. My jsme si je záměrně přejmenovali na ťuk-ťuky a ťuk-ťukáře, aby nikdo nepoznal o čem nebo o kom je řeč, kdybychom se náhodou někdy v budoucnu (ale spíše ne) vyjádřili jakkoliv nepatřičně 😉 .
Bez příliš velkého smlouvání (jsme tu teprv druhý den, tak se zatím držím zpátky) si za 300 Rp bereme odvoz na rybí trh s pokračováním na autobusové nádraží. Mám ale celkem obavy, jak se do ťuk-ťuku s J. oba vejdeme a s kým pojedou naše dvě krosny? Jak se ukazuje o pár vteřin později, řidič má všechno dokonale pod kontrolou. Bagáž je napasována do prostoru za zadním řekněme dvojsedadlem (Srílančanů se na něj odhadem vejde tak 3 až 5, Evropanů 1,5 až 2), na které jsme následně vybídnutí si rychle naskočit. Vyrážíme netušíc, jaký neočekávaný zážitek nám naše budoucí jízda poskytne. Ťuk-ťukář je zřejmě ve svém živlu, když kličkuje mezi lidmi i zvířaty přebíhajícími cestu, předjíždí jiná „pomalejší“ vozidla, vjíždí do rozjetých křižovatek, nečekaně zatáčí, brzí nebo šlape na plyn a především v jednom kuse troubí, troubí a troubí! Ideálně při jízdě v protisměru.
Rybí trh v Negombo – lépe pozdě nežli později
Ještě jsem se nezmínila o tom, že Negombo je město proslulé rybolovem a díky své poloze je dokonce jedním z nejvýznamnějších rybářských přístavů na celé Srí Lance. Ačkoliv jsem se na místní podívanou vážně těšila, zdá se, že jsme dorazili pozdě (je tu tak nějak poloprázdno). Přesto všechny rybky jak je tu prodávají, vidím čerstvě vylovené poprvé v životě – tuňáci, žraloci, makrely, sépie, rejnoci, všelijací korýši a spousta dalších mořských plodů. Moje zvědavost nemá konce, a tak když popojdu kousek stranou spatřím na nedaleké pláži tradiční dělbu práce – muže rybáře jak vytahují z lodí posledním úlovkem naplněné sítě a hloučky žen třídící jejich dílo podle druhu a velikosti na další použití.
Dobrodružné putování do městečka Dambulla
Objevování Negomba je za námi a po zbytek dne už máme jeden jediný cíl, a to je přejezd do městečka Dambulla, které se nachází ve vnitrozemí cca 140 km severovýchodním směrem. Protože po Srí Lance cestujeme na vlastní pěst (žádné pronajaté auto s řidičem ani placení průvodci), volíme jako hlavní dopravní prostředek místní autobusy. Má to totiž hned několik výhod (ale i pár drobných mouch):
- pravidelné spojení má snad každé srílanské město i městečko (podrobné info lze ale dohledat jedině v průvodci a vždy je dobré si to ještě ověřit přímo u místních, např. tam kde bydlíte),
- po hlavních silnicích jezdí dá se říct jeden autobus za druhým (i když jejich stav, odpovídající stavu samotných silnic, je občas docela tristní),
- za jízdenky neutratíte skoro nic (tak se předem nesnažte vyzjistit, kolik vás to bude stát a raději mějte po ruce dostatek drobných; jinak pokud máte aktuálního průvodce, ten vám vždy napoví),
- a především je to ten nejlepší způsob, jak trávit čas s místními lidmi (teda vlastně spoooustu času) a oblíbit si sinhálský pop – a to je náš cíl! 😀
Špatnou zprávou ovšem zůstává, že cestování srílanskými autobusy je celkem nepohodlné, riskantní a především zdlouhavé (ale mně to fakt nevadí, jsem dobro-družka). Řídiči chvíli ženou vpřed jako o závod, jindy se zase plouží jako šneci a to všechno opět za stálého troubení klaksonu. I v případě sebekratšího přesunu z bodu A do bodu B raději počítejte s několikahodinovou až půldenní časovou rezervou. Nejvíc nejlepší na srílanské veřejné dopravě je to, že když už se vám zdá, že je autobus plný až k prasknutí a další člověk se do něj vážně nevejde, jste na velkém omylu! Jestli máte to štěstí a sedíte, přistane vám na klíně něčí taška, dítě nebo velká část těla osoby stojící v uličce hned vedle vás. Pokud stojíte, cestu si rovněz náležitě užijete – jako sardinka v konzervě.
První část naší trasy vede do 70 km vzdáleného rušného města Kurunegala (za 2 jízdenky platíme 200 Rp), které je výhodnou základnou pro výpravy k památkám v jihozápadním cípu Kulturního trojúhelníku (o něm vám budu vyprávět příště). Tam budeme muset přestoupit na jiný autobus, jež nás doveze do Dambully. Protože jsme na nádraží v Negombo mezi prvními, vesele se nám dostává dvojsedadla hned v první řadě u dveří se spoustou volného místa pro nohy. Vystřízlivění z euforie přichází v momentě, kdy se před námi v průběhu jízdy začínají hromadit všemožně velká zavazadla či jiný náklad, a dokonce i další lidé, kteří co každých pár desítek metrů buď vyskakují nebo zase naskakují (ale mně to fakt nevadí, já jsem přece ta dobro-družka).
Během 3hodinové jízdy, ano naše průměrná rychlost dosahuje 23 km/hod, nejdříve nadšeně pozoruji ubíhající krajinu s rýžovými políčky a palmami, nadšeně točím a fotím, později mě ale drncání autobusu ukolébává a na chvíli usínám. V Kurunegala máme čas na drobné občerstvení, a tak si v jedné z mnoha rychlo jídelen nedaleko zastávky kupujeme masové pirohy a colu (160 Rp). Nutně potřebuji na toaletu, ale zdá se, že tenhle podnik žádnou nemá, a tak po kratším rozhovoru s personálem si smím odskočit o patro výš na WC paní vedoucí. Cením si, jak jsou na mě místní lidé hodní. Možná jsem jen měla kliku, možná to byla výjimka…
Autobus směr Dambulla má vyrážet během 10 minut, ale nakonec se z toho stává půlhodinka. Nevadí. Druhý úsek cesty (150 Rp) o stejné vzdálenosti utíká o něco svižněji a za 2 hodiny jsme na místě. V mžiku se kolem nás utvoří hlouček ťuk-ťukáři s nabídkou odvozu a snahou doporučit nám nejlepší ubytování ve městě. My ale máme tip od známých z Čech na hezké a výhodné ubytování mimo centrum – Golden Rainbow Inn. Nikdo nás tam ale za 100 Rp, které jsem nasadila jako maximální cenovou hranici, nechce odvézt. Proč tomu tak je mi dojde až později večer.
Když se místo zcela vyprázdní, dá se s námi do hovoru jeden vytvalý ťuk-ťukář a vysvětluje, že to naše ubytování je fakt daleko a že naše nabídka tomu neodpovídá. Já si ale trvám dál na svém, protože přece vím, jak to tady chodí. Nejsme žádní naivní turisti. Klučina nakonec na naši cenu kývne, protože tuší, že už dneska jiný úlovek mít nebude a já v rychlosti volám majiteli ubytování, zdá má vůbec volný pokoj. Tomu, co se ozývá do telefonu rozumím asi tak každé páté slovo (ačkoliv se zdá, že druhá strana mluví také anglicky). Proto raději předávám telefon našemu řičiči a on nakonec přikyvuje, že všechno je domluvené. OK, tak tedy jedeme.
Bydlíme v lese, v tropickém lese
Pohodlně se uvelebujeme ve vozítku a užíváme si podobný styl jízdy, jako při ranní cestě na rybí trh. Obytné domky podél silnice postupně mizí a místo nich se objevují menší či větší skladiště až nakonec koukáme, jak řidič odbočuje do lesa, kde se po pár stech metrech ocitáme před růžovo-zeleným dvoupatrovým domkem «Golden Rainbow Guesthouse» přímo uprostřed džungle. Majitel nikde a my se na pokyn ťuk-ťukáře odebíráme na menší terásku ve druhém patře.
Hodinové čekání se nakonec vyplácí a nastává další smlouvání, tentokrát za pokoj s halou a malou koupelničkou. Na ceně se potkáváme takřka uprostřed a za 2 noci se snídaní, klimatizací a hot water, která nakonec stejně neteče, platíme 5000 Rp. Protože je domek umístěn v tropickém lese mezi stromy a palmami, ozývají se ze všech stran různé zvířecí a ptačí zvuky. A podobně je tomu i uvnitř našeho pokoje, který je docela vlhký a dokonale provoněný plísní. Prostě opravdová srílanská dovolená. 🙂 Sprchujeme se a protože je čas večeře, vyrážíme zpátky do města – jinak než pěšky to bohuzel nejde, v lese totiž žádní ťuk-ťukáři neparkují.
Už venku z lesa, o pár desítek metrů dál podél hlavní silnice se před námi zjevuje osvětlená socha sedícího zlatého Buddhy, který zdobí vrchol 30ti metrové budovy kýčovitého Golgen Temple (Zlatého chrámu) postaveného teprve v roce 2000. Chvíli se tu procházíme, obdivujeme a fotíme. Pohledem do mapy průvodce mi až teď dochází, že se náš Golden Rainbow Inn nachází od centra města ve vzdálenosti asi 2,5 km. Aha, tak proto se sem žádnému ťuk-ťukáři nechtělo namáhat za směšných 100 Rp, teda vlastně skoro žádnému 🙂 . Prohlídka je hotová a my musíme pěšky po prašné silnici dál do města.
Možností výběru jídelny či restaurace má Dambulla více než střídmé. Po delším váhání se nakonec suneme do nějakého bufetu s luxusní telkou, kde si objednáváme tříchodové menu (plněná placka, prázdná placka, rýže s kuřetem a tři lahve piva) za 750 Rp i se spropitným. Domorodci po nás zvláštně pokukují, nejspíš jim sem moc cizinců nechodí. A třeba za to může i můj outfit.
Posilnění opět vyrážíme smlouvat s ťuk-ťukáři ohledně odvozu na ubytko. Tentokrát nás to stojí 140 Rp s vysazením u odbočky do lesa (i tak jsem na sebe pyšná, podařilo se mi je přesvědčit, že víc peněz už u sebe prostě nemáme). V temném lesíku je to adrenalin, každopádně jej zdoláváme celí a zdraví. Nakonec už dnes v pořadí třetí sprcha a spánek s puštěnou klimatizací.
Zítřek je teď aktuálně ve hvězdách a pro vás na závěr ještě sestřih uplynulého dne (podívej se na videa níže) >>
Článek o následujícím dni na Srí Lance (Den 3 – Lví skála v Sigiriya) si přečtěte zde ».
Chybí vám začátek příběhu? To napravíme. Článek o předchozím dni na Srí Lance (Den 1 – přílet a městečko Negombo) najdete zde ».
Úvodní článek k cestopisu Srí Lanka 2013 po vlastní ose a všechny jeho díly pohromadě najdete zde ».