Cestopis Srí Lanka: Den 3 – Lví skála Sigiriya

Lost Globetrotter_Sri Lanka_Day 3

Wow Efekt: Opice na Srí Lance a královský výhled

Srí Lanka křížem krážem na vlastní pěst. Dobrodružství bezradné světoběžnice absolvované v lednu 2013 (19 dní): Negombo > Dambulla a Sigiriya > Polonnaruwa > Kandy > Adamova hora > Ohia a Hortonovy pláně > Ella > Národní park Yala > Tangalle > Mirissa > Unawatuna a Galle > mezinárodní letiště Bandaranaike

Vytrvalý déšť a překvápko ve sprše

V noci se moc nevyspím, ruší mě hučení klimatizace a když ji pro změnu vypnu, težko snáším nedýchatelné vhko a teplo uvnitř pokoje. Jsme vhůru už brzy ráno, protože co? Prší. Teda spíš leje jako z konve! Kapky deště narážejí na střechu domu a vytváří společně se šuměním stromů a zvuků okolní přírody krásnou harmonii, ze které se vzhledem ke svému rozladění z pozdějšího nečekaného dárečku nemohu dostatečně radovat. Vždyť od prosince má být na Srí Lance období sucha… 🙁

Dnes bychom se rádi vydali prozkoumat starodávné město Sigiriya, postavené na vysoké skalní hoře. Vzhledem k počasí ale tento plán prozatím rušíme a pokračujeme ve spaní asi do 11 hod, kdy situaci přehodnocujeme tak, že navzdory všem neduhům bychom měli vyrazit za svým cílem. Vstávám a jdu ze sebe spláchnout ono rozladění a nastartovat se do krásně deštivého dne.

Ve sprše pěknou chvíli bojuji s přívodem vody (o „hot water“ nemůže být ani řeč) a dělám že nevidím nic z těch maličkostí, které rostou z podlahy a na stěnách a pobíhájí přímo kolem mě. Najednou začnu ječet a na pomoc mi musí přiběhnout vystrašený J. Zjišťuje na první pohled, že fyzicky jsem v naprostém pořádku, jen že mi něco slizkého skočilo zezadu na hlavu a já vůbec netuším co to je a kde to je. Ve vlasech už prý nic nemám, tak se rozhlížíme kolem a vidíme malou ještěrku jak polekaně prchá pryč. J. se smíchy popadá za břicho a já se ještě stále nemohu přestat třást. Později při vzpomínce na tuhle historku záchvaty smíchu už chytáme oba dva. A ponaučení pro mě: příště si holt musím předem obhlídnout také všechny stropy, pod kterými chodim. I když, pak by asi hrozilo několikadenní nemytí? 😀

Dám si srílanský brunch a bude zase dobře

Snídaně (teda v našem případě už brunch) se podává v přízemí domu přímo v kuchyni hostitelů. Pán domu je zřejmě pryč, a tak se o nás stará jeho manželka, která ale anglicky moc neumí a jen mile přikyvuje na všechny námi započaté konverzace. Dnes již podruhé na Srí Lance dostáváme velkou, ale téměř stejnou snídnani – toast, máslo, marmeláda, vajíčka dle vlastního přáni (míchaná, smažená nebo vařená), neskutečně sladké ovoce (banán, ananas, papája) a čaj nebo kávu. Jsme za to rádi, protože na místní šunku, salámy nebo sýry nemáme ani pomyšlení. Tak či onak, jídlo zažehnalo veškeré předchozí nevole a po zjištění, že před domem na nás čeká kluk ťuk-ťukář z předchozího dne s nabídkou odvozu na zastávku autobusu za 100 Rp, moje nálada opět poskočí do plusového kvadrantu.

V centru města si chceme koupit deštník, ale není čas na smlouvání, a tak prcháme na přijíždějící spoj do Sigiriye (100 Rp). V autobuse čpícím propocenými a mokrými spolucestujícími zabíráme sedadla za budhistickými mnichy, kteří mají vyhrazená prioritní místa hned za řidičem. Ačkoliv jsme podle mapy od cíle vzdálení necelých 20 kilometrů, cesta trvá hodinu a tři čtvrtě. Silnice jsou po deštivé noci celé rozmáčené a doprava je šíleně hustá. V cíli jsme ve 14:45.

Mapa google: Dambulla - Sigiriya, Srí Lanka
Mapa google: Dambulla – Sigiriya, Srí Lanka

Kulturní trojúhelník UNESCO

Kulturní trojúhelník, o kterém jsem se okrajově zmínila v předchozím článku, je oblast severních plání Srí Lanky mezi městy Anuradhapura, Polonnaruwa a Kandy v jejimž středu se nacházejí právě také Dambulla a Sigiriya. V dřívějších dobách to byla významná sídla sinhálských království, jejichž popularita v průběhu dějin se výrazně měnila, a to podle aktuální politické situace. Vůbec první osídlení ostrova vzniklo v okolí klášterního města Anuradhapura asi 400 let před naším letopočtem. Protože se geograficky nacházelo blízko břehů Indie, bylo jeho obyvatelstvo neustále ohrožováno útoky indických vojsk. Proto také bylo město v roce 993 opuštěno a sinhálská královská dynastie odešla do nového sídla Polonnaruwa, které leželo dále od Indie a bylo tak považováno za bezpečnější. Avšak v průběhu 13. století v důsledků oslabení království vnitřními rozpory a anarchií byla Polonnaruwa nakonec stejně dobyta indickými nájezdníky a jeho obyvatelstvo bylo nuceno odejít jižním směrem.

V průběhu času zůstalo dosud nejvyspělejší královské město Srí Lanky zcela opuštěné a zarůstalo džunglí. Město Kandy (o němž budu vyprávět v dalším příspěvku) nacházející se v hornatém regionu samého středu ostrova a doslova obklopené zelení bylo posledním hlavním městem sinhálského království, než v roce 1815 definitivně podlehlo Britským kolonizátorům.

Dnes jsou starodávná města Srí Lanky Sigiriya a Polonnaruwa spolu s Chrámem Buddhova zubu v Kandy zapsány na Seznam světového dědictví UNESCO.

Mapa google: Kulturní trojúhelník (Anuradhapura - Polonnaruwa - Kandy), Srí Lanka
Mapa google: Kulturní trojúhelník (Anuradhapura – Polonnaruwa – Kandy), Srí Lanka

Lví skála Sigiriya a královské zahrady

Posvátná Lví skála Sigiriya je významným symbolem Kulturního trojúhelníku Srí Lanky a žádný správný dobrodruh by si toto místo neměl nechat ujít. Jde o naprosto úchvatnou rulovou skalní horu stoupající do výšky 200 metrů, obklopenou vodními a terasovitými zahradami. Už z dálky zaujme svou jedinečností v okolní krajině, která je jinak na desítky kilometrů rovná jako placka.

Srílančané věří, že na vrcholu skály stával kdysi dávno (přesněji v 5. století) královský palác, novodobé archeologické nálezy ale nasvědčují tomu, že tu býval klášter. Stejně tak se proslýchá i třetí možná varianta, a tou je palác neřesti. Nejspíš proto, že masiv v sobě ukrývá jeskynní fresky nebeských krásek, tedy vlastně srílanských žen s odhalenými bujnými tvary 🙂 . Nezbývá mi tedy než to celé prozkoumat na vlastní pěst, přesněji na vlastní oči.

Lví skála Sigiryia, Srí Lanka
Lví skála Sigiriya, Srí Lanka

Poblíž hlavního vstupu do komplexu starodávného města Sigiriya kupujeme vstupenky za 7800 Rp a při pohledu na cenu pro domorodce (o 85 % nižší) usuzujeme, že tahle atrakce bude pro srílanskou ekonomiku zřejmě dobrý byznys. Je to sice smutné, ale radost z místa mi to nezkazí. Těším se, co nás čeká! Počasí se stále neumoudřuje, a tak si za dalších 400 Rp půjčujeme deštník s výstrahou, že jej u východu musíme poctivě navrátit. No budiž.

Lví skála Sigiriya , Srí Lanka
Lví skála Sigiriya , Srí Lanka

V areálu spodní Sigiriye se nachází královské zahrady rozdělené do tří částí a samotná Lví skála potom představuje vyvrcholení celé prohlídky 🙂 . Po překonání vodního příkopu (vlastně jde jen o přejití mostu) se ocitáme na začátku uličky vedoucí prostředkem Vodních zahrad, které jsou plné jezírek, zavlažovacích kanálů, fontán a různě podlouhlých bazénků. Vše je tu dokonale symetricky geometrické a v kombinaci s prapodivně tvarovanou skálou přímo přede mnou je tato cesta dokonalým zážitkem. Čím více se ke skále přibližuji, tím robustnější se mi zdá být. A na samém jejím úpatí mám pocit, že nade mnou roste až do těch dnešních šedivých nebes. Ne nadarmo se komplexu, který údajně stával na vrcholu, říkalo pevnost v oblacích. Nakonec mohu být ráda, že teď už jen občas lehce sprchne a absence přímého slunce a 35ti stupňového vedříčka mi nakonec vůbec nevadí.

Teď už ale hlavní cesta začíná pomalu, ale jistě stoupat vzhůru a my se s J. ocitáme v Zahradě kamenů a Terasové zahradě. První zmíněná je tvořena obrovskými balvany, které leží u úpatí skály a je tak dokonalým protikladem k symetrické části spodních zahrad. Chvíli se procházíme mezi balvany a nalézáme pozůstatky skalních přístřešků a jeskyně obývané dávnými mnichy.

Po návratu na hlavní cestu začínáme stoupat kamennými a cihlovými schody skrz Terasové zahrady táhnoucí se až k základně skály. Tu se prvně setkávám s mým dnešním „WOW“ a to jsou opičky (nejspíš makakové) v divoké přírodě. Vidí nás a jsou v pohodě, ale přijít blíž si netroufají. Chvíli bych je zůstala sledovat, ale čas letí, a tak se uklidňuji, že v příštích 17 dnech na Srí Lance ještě nějakou opici určitě uvidím. Jen co se s J. vyšplháme po schodech na poslední terasu, otevře se před námi nádherný panoramatický výhled na vše, co jsme doteď nechávali za sebou. Dejte mi chvilku, z té krásy mi došla slova…

Z pohádky do pohádky: Sigiriyské krásky a Zrcadlová zeď 

V očekávání, co asi příjde dál, vcházím kovovou brankou do jakési uličky ve skále, kde zdravím přítomné hlídače v uniformách a slušně odmítám nabízenou pomoc nosičů (jak jinak než za peníze). K čemu by mi byla, vždyť mám jen malou taštičku přes rameno a foťák, ne. Nosič s bezzubým úsměvem na tváři ukazuje na dvě úzká točitá schodiště připevněná kolmo na boční stěně skály a já v mžiku pochopím, že to nejspíš nebude výšlap pro každého. Já mám ale světoběžecké nožky a tohle jistě vyběhnu jako laňka haha.

Stoupám tedy vzhůru a kolem mě se opět otevře překrásný výhled do okolí. Asi tak 100 m nad zemí mohu konečně vydechnout a vcházím do jakési chodby či jeskyně vytesané přímo na skalní stěně. Ta ukrývá největší historický skvost sigiriyské památky a jedny z nejdůležitějších nenáboženských pozůstatků na Srí Lance vůbec – jsou jimi starověké nástěnné malby pocházející z 5. století a zobrazující půvabné sinhálské ženy, tzv. Sigiriyské krásky. 

Tyto fresky prý nechal namalovat během své vlády král Kassapa známý příběhem vraždy vlastního otce a přestěhováním královského sídla z Anuradhapury do Sigiriye, kde nechal vybudovat nedobytnou skalní pevnost i spodní město, jež jej měly uchránit před očekávanou pomstou staršího bratra. Nemilý osud však krále neminul, bitvu s bratrem paradoxně prohrál a než aby padnul do zajetí, spáchal na vrcholku skály sebevraždu. Sídlo království pak bylo opět přestěhováno do Anuradhapury a Sigiriya byla předána buddhistickým mnichům. Zdejší jeskyně se tak znovu staly sídlem náboženských asketů hledajících samotu, klid a mír.

Ale zpět ke slavným krasavicím. Původních fresek polonahých žen údajně existovalo až na pět stovek, ale k dnešnímu dni se jich dochovalo pouze 21. O významu těchto 1500 let starých maleb se dá dnes už jen polemizovat. Jedna z teorií mluví o vyobrazení konkubín a žen králova harému, proto také již zmiňovaná legenda o paláci neřesti. Jiná zase hovoří o portrétech nebeských bohyň a nymf, neboť všechny jsou namalovány jen od pasu nahoru, jakoby vystupovaly z oblaků.

Legendy jsou sice zajímavé, ale mě víc baví pozorovat, že přestože krásky nemají nohy, některým z nich přebývá jedna ruka nebo prso. Jejich vlasy a ruce jsou zdobeny květinami, k čemuž hádám chtěli umělci přirovnat smyslnost tehdejších žen. Tiše pozoruji se zatajeným dechem nástěnné dámy a uvědomuji si, že o něco víc krásy v obličeji by jim nepřišlo na škodu. Později mi také vrtá hlavou, jakto že jsou tyhle malby tak hezky barevné a zachovalé, že by snad menší past na turisty…?

Fresky Sigiriyských krásek, Srí Lanka
Fresky Sigiriyských krásek, Srí Lanka

Jen co se pokocháme touhle krásou, frčíme dál. Nejdříve tedy po druhém točitém schodišti dolů a pak mírně vzhůru po dřevěné lávce podél Zrcadlové zdi, která se prý dříve leskla tak, že se v ní mohl král Kassapa vzhlížet. Části původní omítky se zachovaly dodnes a je na nich znát dokonale lesklý povrch. Zeď je jinak pokryta různými rytinami a vzkazy návštěvníků prý až ze 7. století, které vyjadřují jejich osobní dojmy z návštěvy Sigiriye. Někde jsem se dočetla, že překlady těchto nápisů jsou k nalezení v muzeu u vstupní brány do areálu (tam co se kupují vstupenky), my jsme ale jeho návštěvu vynechali.

Zrcadlová zeď Sigiriya, Srí Lanka
Zrcadlová zeď Sigiriya, Srí Lanka

Skrz tlamu lvovou až do královského paláce

Po několika dalších strmých schodech se konečně dostáváme na prostornou Lví terasu, poslední oddechovku před vystoupáním na samý vrchol. Zcela nečekaně se tu přede mnou objevuji dvě velikánské zvířecí tlapy s ostrými drápy vytesanými ze skály a mezi nimi kus původního kamenného schodiště. Tím se kdysi vstupovalo do tlamy gigantického kamenného lva, jenž střežil vchod do paláce. Ačkoliv lvi se na Srí Lance nikdy nevyskytovali, v dobách Sinhálských králů představovali nejvyšší symbol moci a prestiže. A právě ze Lví brány vzešel název celého Sigiriyského komplexu.

Na chvíli si tu s J. spočineme, uvelebíme se na kameni pod korunou stromu a kocháme se vším okolo. Je tu krásně!

Výstupní úzké železné schodiště navazující na kamenné schody mezi lvími tlapami je zasekané do samotné skály. Pro slabší povahy to může představovat jistou zkoušku odvahy. Ale kdo se bojí, nesmí do lesa. A mezi lví tlapy to platí dvojnásob. 🙂 Tak jdeme na to. Stačí jen několik napínavých minut šplhání, občasného přidržování se skály a závěrečný úsek cesty je zdolán!

Ve výšce 200 metrů nad zemí pak na nás čeká zasloužená odměna. Kromě dvouhektarové plošiny (což si můžete představit jako rozlohu o půlce pražského Václaváku) pokryté půdorysem někdejších palácových budov, odkud král Kassapa vládl celé Srí Lance, se tu i přes závoj jemného mrholení nemůžeme nabažit úžasných výhledů do okolní krajiny hustých zelených lesů a vodních zahrad pod skálou.

Těžko si lze představit, jak původní stavby skutečně vypadaly. Snad jen díky našim chytrým průvodcům vím, že na nejvyšším bodě skály stál králův palác a trůn, ale teď tu z něj vidím jen obdélnikové cihlové základy. Stejně to měl ten Kassapa dobře vymyšlené, kdo by se nechtěl každé ráno a večer kochat úžasným pohledem na vycházející a zapadající slunce, že ;-). O úroveň níž, na vnější (východní) části paláce, kam se dostaneme po cihlovém chodníčku, se nacházely prostory pro vojáky a služebnictvo. A ještě dále na jižní straně se zřejmě byly umístěny palácové zahrady oddělené od zbytku staveb terasovými hradbami. Pozornosti žádného návštěvníka neunikne ani velikánský bazén vytesaný ve skále, který sloužil jako zásobárna vody pro zdejší obyvatele. Systém byl nejspíš tak dobře propracovaný, že deštová voda se v něm zadržuje i dnes.

Procházím se po ruinách, koukám do všech světových stran, div že mi oči z důlků nevypadnou a nějak mi nedochází, na jak významném historickém místě právě teď stojím. Zůstala bych v Sigiriya až do zmiňovaného západu slunce (opravdu je to možné), ale musíme chytit poslední večerní autobus zpět do Dambully a tak nezbývá než se pomalu vypravit na cestu dolů.

Sestup dolů ze Lví skály Sigiriya, Srí Lanka
Sestup dolů ze Lví skály Sigiriya, Srí Lanka

U východu ze zahrad smutně vracíme zapůjčený deštník (naivně jsme se domnívali, že kolem hlídače projdeme jakoby nic a deštník nám nakrásně zůstane). Malinko zahanbeni si to pak v rychlosti míříme k silnici a zastávce autobusu, kde nám zase pro změnu pár „upřímných“ srílančanů tvrdí, že dnes už žádný autobus nepojede a nejlépe uděláme když si do Dambully vezmeme jejich ťuk-ťuk.

Dorozumívácí karambol aneb cesta do Dambulla a následné rozčarování

Ženská intuice mi napovídá, že se nás snaží akorát tak obalamutit a nabídek ťuk-ťukářů si nevšímám. Dobu čekání na autobus vyplňuji procházením stánků u zastávky a na osvěžení si kupuji krásně vychlazenou coca-colu. Věřte, že ta ve vedru na Srí Lance chutná obzvláště výtečně! 🙂 Najednou slyším, jak se J. dohodnul s jedním z řidičů na výhodné ceně za odvoz do Dambully (300 rupií). To je skvělé, radostně si tedy plácneme a máme potřebu se štědře odvděčit celé místní komunitě. U stánku kupujeme za plnou cenu bez smlouvání (620 rupií) kriticky nezbytný deštník a k tomu i večeři – nudle s kuřecím masem pro dva (kotu rotti, námi zkráceno na kotti) za 700 rupií.

Obdarovaní „kotti take away“ nasedáme do ťuk-ťukářova kočáru a za bubnování deště do střechy, pravidelně nepravidelného troubení klaksonu a 45 minut drncání v bahně se blížíme do centra Dambully. Když přichází řeč na placení, s řidičem si jaksi nerozumíme.

Chce se po nás 2x vyšší částka než ta, která byla dohodnuta. V mé spravedlnostichtivé osobnosti se to bouří a neústupně mu oponuji načež mě začně totálně ignorovat a mluví jen na J. Tím mě ovšem dopálí ještě víc. Tvrdí, že cena byla myšlena na osobu, ale nic takového předem nepadlo. Takže buď tu máme klasický obchodnický trik nebo dokonalou ukázku dorozumívácí bariéry. Tak či onak z ťuk-ťuku vystupujeme téměř za jízdy, vnucujeme zhrzenému a naštvanému řidiči 400 rupií (o 100 víc než bylo původně doluveno) a rázně odcházíme pryč. V rychlosti si bereme jiného řidiče s odvozem už klasicky ke Golden Temple (100 rupií) a odtud to na ubytko dáváme pěšky. Uff, to byl ale nemilý zážitek.

Pomooooc…! Karma 😀

Vcházíme do našeho lesního apartmá v «Golden Rainbow Guesthouse» a už podruhé za dnešní den ječím strachy. Na krásně vykachlíkované podlaze hned za vstupními dveřmi si totiž hoví mega šváb. Celá se klepu a dožadují se po J. okamžitého zašlápnutí. Po zdařilé nahrávce videa a fotodokumentaci, šváb hrdě, ale jistě podléhá úderu boty Crocks velikosti 47. Jeho o něco menšího příbuzného pobíhajícího po stěně necháváme žít, možná si ještě nic neužil.

Megašváb v apartmánu v Dambulla, Srí Lanka
Megašváb v apartmánu v Dambulla, Srí Lanka

Sníme kotti, vydezinfikujeme útroby domácí slivovičkou a odpočíváme na terase. Na chvíli se za námi zastaví majitel domu a vyptává se na naše další plány. Při zmínce o Polonnaruwě, kam se vypravíme zítra a chceme tam i přenocovat, nám nabízí ubytování za super cenu v kamarádově guest housu. Protože tohle je právě ten styl cestování, který na Srí Lance chceme zažít, přijímáme jeho pomocnou ruku a náležitě oplácíme panákem slivovice. Chudák, moc mu to nejede a další kolečko odmítá 🙂 Tak si dáme za něj a jdeme na kutě.

A pro vás je tu ještě video ukázka přípravy srílanského pokrmu kotu rotti a také sestřih uplynulého dne (podívejte se na video níže) »


Úvodní článek k cestopisu Srí Lanka 2013 po vlastní ose a všechny jeho díly pohromadě najdete zde ».

Článek o předchozím dni na Srí Lance (Den 2 – Putování do Dambulla) si přečtěte zde ».

Článek o následujícím dni na Srí Lance (Den 4 – Golden Rock Temple v Dambulla) přibyde  již brzy ». Takže vyčkejte a sledujte úvodní stránku blogu » nebo se na ni přihlaste k odběru novinek, a já vám dám o novém příspěvku vědět.